Vlk (08:00)

Do tváře se mi zakousl chladný vítr a zmrzlý sníh zakřupal pod botami. Sledovala jsem ty oči svítící ze tmy lesa. Nehýbaly se a to bylo horší, než kdyby ihned vyběhly. Nenáviděla jsem čekání. Místo toho jsem se rozhodla jít od nich pryč. Měla jsem sice zbroj a dýku, ale rozhodně jsem nevěděla, jak ji správně použít. Jediné, co jsem zatím kdy zabila, byla cibule. A i tu jsem obrečela.

Vzpomněla jsem si na tátu. Vždycky říkal, že před psem se musí člověk udělat větší a jít co nejklidněji. Chyběl mi. Vždycky byl na mé straně a věděl, co udělat. Poslechla jsem ho i teď. Roztáhla jsem křídla do celé jejich výšky, otočila se a vydala čelem proti větru. Šlo se mi špatně. Vítr se opíral do křídel a já klouzala na zmrzlém sněhu. Každou chvíli jsem se ohlížela a sledovala ty dvě malé tečky svítící ze tmy. Byla jsem si jistá, že ony sledují mě. Každý můj pohyb. Každé mé nadechnutí.

Hned, co jsem vyšla zpoza hrobky, uviděla jsem na druhé straně mýtiny roubenou chatu a pochopila, odkud přichází ten zápach listí. Ovocné stromy vysázené kolem ní byly stále ještě zelené a leskla se na nich červená jablka. Těm vzdálenějším už ale listy dávno opadly a společně se sněhem tvořily kolem roubenky nízkou hradbu.

Šla jsem klidným krokem, ale ve mě bylo všechno napnuté až k prasknutí. Zpočátku jsem se za vlkem otáčela každý druhý krok, ale v půli cesty k roubence jsem o něm začala přemýšlet jako o něčem, co je dávno za mnou. Pak ale sníh za mnou zapraskal a já v tom praskání bezpečně poznala rytmus tlap.

Vlk běžel a já zpanikařila. Začala jsem utíkat a modlila se, aby dveře roubenky byly otevřené a já k ní doběhla jako první. Křídla mě brzdila a já je začala v duchu proklínat. K čemu je vlastně mám?

Vlk se blížil mnohem rychleji, než jsem byla schopná běžet ve sněhu já. Napadla mě jen jediná věc – začala jsem křídly mávat. Nebylo to jako mávání vážky. Bylo pomalé a silné. Sníh pode mnou začal tlakem vzduchu odletovat a já cítila, že se při každém mávnutí odlepuju od země.

Při třetím mávnutí jsem se opravdu od země odlepila, ale křídla mě přestala poslouchat, já se převážila a dopadla zadkem do sněhu. Hlava se do něj zabořila hned zlomek vteřiny nato a já ve sněhu udělala andělíčka.

Někde vzadu za hlavou jsem znovu uslyšela obrovské tlapy rozrážející sníh.

Zkusila jsem vstát, ale ty dvě pitomé péřové obludy na mých zádech mi dokonale zabránily otočit se na místě. Nemohla jsem přes ně ani doprava, ani doleva. Objala jsem se a překulila na břicho. To bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Hned, co jsem to udělala, jsem zjistila, že to byl hodně blbý nápad. Bože, Gabrielo. Příště musíš víc myslet. Křídla se dostala pode mě a zabalila mě jako do svěrací kazajky. Neměla jsem se jak vysvobodit.

Zvedla jsem hlavu do absolutního ticha, které mě obklopilo. Teplý dech mi ovanul krk. Nahmatala jsem dýku, ale pod křídly mi byla houby platná. Otočila jsem se za tím dechem a uviděla dvě jasně žluté oči jen pár desítek centimetrů od mé hlavy. Bílá srst kolem nich byla orámovaná černou. Blížil se a s tichým zavrčením odhalil špičky tesáků.

Poskočila jsem na místě a zkusila se otočit nebo alespoň uvolnit křídla. Čím víc jsem se ale hýbala, tím víc jsem se bořila do sněhu. Vlk mě obešel z druhé strany. Prozatím mě jen sledoval.

U dalšího poskoku jsem ucítila dloubnutí do boku. Přesně takové, které jsem potřebovala, abych překonala vrstvu sněhu a otočila se. Tentokrát už jsem věděla, co dělat. Jedno křídlo zůstalo natažené a já pod sebe dala ruce a zvedla se. Jsi šikovná holka, Gabrielo.

Okamžitě jsem vytasila dýku a namířila ji na vlka. Rozštěkal se tak, až mu od tesáků létaly sliny. Pak však jako na povel sklopil čumák a vydal se směrem ke mě. Nechápala jsem proč, ale poprvé jsem měla možnost si ho opravdu prohlédnout. Najednou se nezdál být tak nebezpečný. Pomalu jsem sklopila dýku. Hleděli jsme si do očí.

Měla jsem pocit, že ho znám, i když jsem ho nikdy neviděla. Že ke mě patří. Dala jsem dýku zpátky do pouzdra a on napřímil hlavu.

„Díky za pomoc,“ řekla jsem mu a vtom jsem si uvědomila, že poprvé slyším vlastní hlas. Byl mnohem hlubší, než jsem čekala a vůbec k mému tělu neseděl.

Čekala jsem, že mi vlk odpoví. Samozřejmě vím, že vlci neumí mluvit, ale ze zad mi trčela křídla. V takové situaci člověk netuší, co přijde dál.

On se však pomalu rozešel směrem k roubence a já ho následovala. Už když jsem se k hradbě z listí blížila, všimla jsem si něčeho zvláštního. Nebyl za ní sníh, ale čerstvě posečená tráva. Zelená a vláčná. Sem tam se na ní objevil i jarní kvítek.

Přeskočila jsem listí a dopadla do trávy. Vzduch kolem byl najednou teplejší a voněl přesně tak, jak má tráva vonět. Vlk mě rozvážným skokem následoval a ihned se rozběhl ke dveřím ze surového dřeva.

Já byla opatrnější. Všimla jsem si totiž, že v okně, které jsem dosud přes stromy neviděla, se svítí. Někdo musel být uvnitř.

„Ty to tady znáš, že? Mám jít dovnitř?“ zeptala jsem se vlka. Věděla jsem, že mi neporozumí, ale nikdo jiný tady nebyl. Otočil se na mě a já to brala jako „ano“.

Zaklepala jsem na dveře. Žádná odpověď. Zkusila jsem to znovu, mnohem silněji. Stále nic. Podívala jsem se vlkovi do očí a ten mi pohled oplatil s hlavou na stranu. Nemáš tušení, co po tobě chci, že?

Vzala jsem za kliku a pootevřela dveře. Vlk se mi rychle propletl mezi nohama a zmizel za dveřmi. Opatrně jsem nakoukla dovnitř.

Z venku byla roubenka útulná a upravená, ale uvnitř to byl hotový Mordor, za který by mi máma napařila zákaz vycházení.

Světlo vycházelo z kulatého lustru se čtyřmi svíčkami ze včelího vosku. Byly seřazené od největší po nejmenší. Jenže lustr byl rozseknutý na dva půlkruhy, které se houpaly nad stolem a odkapávající včelí vosk na něm pomalu tvořil čtyři krápníky. Stalaktity nebo stalagnáty? Nikdy jsem nevěděla, který je který.

Na stole byly dva dřevěné poháry, ale jeden z nich byl převrácený a jeho obsah se vylil až na podlahu. Přičichla jsem si k druhému z nich. Medovina?

Vtom se ozval vlčí štěkot a donutil mě k pohybu. Rozběhla jsem se jeho směrem dál do roubenky a uviděla něco, na co do smrti nezapomenu. Tělo ženy. Krev. Ale ne jen pár kapek. Pokrývala velkou část předsíně. Vlk stál opodál a štěkal na malý nožík s tmavě rudým ostřím. Neuměla jsem od té scény odtrhnout oči. Začala jsem ztrácet rovnováhu a svět kolem se změnil v mlhu. Sesunula jsem se k zemi. Neomdlela jsem, ale měla jsem k tomu sakra blízko.

Počítala jsem nádechy, ale oči mi stejně pořád visely na těle přede mnou. Leželo na zádech. Ruce roztažené. Bylo oblečené do šatů z drobných zelených plátků. Vypadaly jako listy, ale byly zčásti průhledné a odhalovaly bílou spodničku. Zkontrolovala jsem vlka. Očichával něco u zadních dveří vedoucích z roubenky. Ty dveře musely vést ven a já si uvědomila, že potřebuju zpátky na čerstvý vzduch. Dál od toho, co tady leželo přede mnou. Vstala jsem a otevřela je. Vlk vystřelil jako blesk ven z domu a pelášil k lesu.

„Počkej přece!“ zakřičela jsem do lesa. „Nemůžeš mě tady jen tak nechat!“

Zůstala jsem sama. Vzduch voněl jarem a klidem, ale já pořád viděla to, co se skrývalo za dveřmi za mnou. Začala mi být zase zima, a tak jsem se zabalila do křídel. Na tohle byly vážně fajn. Sklopila jsem oči a všimla si na okrajích křídel fleků od krve.

Do háje. Dají se křídla vyprat?