Procházka (12:10)

Pěšina byla úzká a zvrásněná kořeny staletých líp. Retrívr na vodítku mi ukazoval cestu a máma s tátou šlapali ruku v ruce za mnou.

Dlaň pořezanou od baňky jsem jim zatajila. Už tak mě nechtěli vzít na procházku s sebou. Měla jsem odpočívat doma u televize a pohádek. Čerpat síly. Myšlenky se mi ale neustále rozbíhaly k baňce a tomu, co jsem v ní viděla.

Pochopila jsem, že Štědrovečerní procházka je pro mé rodiče tradice a použila jsem to proti nim. „Přece mi nechceš odepřít vánoční zvyky?“ řekla jsem mámě. „Je přece Štědrý den.“

Pořád jsem před sebou viděla její výraz. Nezmohla se na slovo a táta taky neřekl nic. A tak jsem se oblékla, nechala anděla Petronala s čertem Uriášem v obýváku, aby jablko našli sami, a vyrazila s rodiči. Musela jsem od té baňky pryč. Začít myslet na něco jiného. Nebo přestat myslet úplně.

Lžeš. Bála ses zůstat doma sama s cukrovím. Každou chvíli sis představovala, jak se ti rozplývá na jazyku.

Ta slova mě svázala jako řetěz. Byla to pravda. Ale právě v tom byla má síla – odešla jsem pryč od pokušení. Bylo to správně rozhodnutí. Už jen Štědrovečerní večeře a pár hodin po ní a má práce tady bude u konce. A vidiny v baňce? Ty jsou ošemetné. Můžou znamenat cokoliv. Záleželo jen na tom, co je teď. Pokud vytrvám, tak…

„Počkáš tady na nás?“ přerušila proud mých myšlenek máma.

„Co prosím?“ vyhrkla jsem a zvedla oči od špiček svých bot. Lipovou alej vystřídala vysoká oprýskaná zeď porostlá břečťanem, do které byla po pár krocích zasazená zrezlá branka. Před brankou byla zchátralá lavička a za brankou… hroby.

Hřbitov.

V poraněné dlani mi cuklo a rukou projela ostrá bolest. Nedala jsem na sobě nic znát a potlačila nezvané myšlenky.

„Proč nemůžu s váma?“ zeptala jsem se.

Táta se podíval na mámu, jako by čekal, že to vysvětlí ona. Já mezitím začala přemýšlet, co jsem řekla špatně. Na chvíli bylo slyšet jen zvuk větru v korunách stromů.

„Víš, od té doby, co jsi onemocněla, jsi s náma na hřbitov chodit nechtěla,“ řekl táta opatrně a máma mu stiskla ruku.

„Tenkrát jsem to nebyla já,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.

Popošla jsem k rezavé brance a opřela se o mříž. Hřbitov vypadal podobně jako ten z baňky. Malé chodníky, velké náhrobky, živé květiny a mrtví mrtví ukrytí jen pár desítek centimetrů pod tím vším. Byl to ten hřbitov z mé vidiny? Nevím. Všechny vypadají stejně.

Branka zaskřípěla a já s retrívrem jsme vešli dovnitř. Ani tady mě nezklamal – ihned zvolil směr a já se ho držela. Za rodiči jsem se otočila až po pár minutách. Mlčky mě následovali.

Retrívr se proplétal mezi náhrobky, až u jednoho zastavil a poslušně se posadil. Rodina Černá. Zatajila jsem dech a ohlédla se. Přesně v těch místech, která jsem si pamatovala z baňky, rostla vysoká lípa s hrubými větvemi v koruně. Žádní havrani na ní nebyli, ale s tím jsem počítala. Byla jsem na správném místě, ale ve špatný čas.

Spíš dobrý čas, protože ještě žiješ a ona taky.

„Chceš ji zapálit, Gabko?“ řekla máma, zatímco mi na dlani nabídla svíčku se sirkami. Přijala jsem ji a zatlačila do zmrzlého sněhu na hrobě. Vzhlédla jsem k náhrobku a přečetla jméno. Josef Černý. Podle roku narození to musel být můj děda. O to tady šlo. Uctít mrtvé. Zapálit svíčku v nejtemnější měsíc roku. Na nejtemnějším místě. Tohle jsem na Štědrý den ještě nedělala, ale líbilo se mi to. Takhle tradice vznikaly. Z bolesti, strachu, očekávání a všeho co se mísilo mezi tím.

Škrtla jsem sirkou o bok krabičky a plamen zapraskal.

„Děda by z tebe měl radost,“ ozval se táta za mými zády. Nato zafoukal vítr a sirka zhasla. Škrtla jsem znovu a sirka se zlomila. Zkusila jsem to napotřetí a barevná hlavička sirky odletěla do sněhu přede mnou.

„Nějak se ti nedaří,“ rozesmál se táta. „Chceš pomoct?“

„Ani ne, vsadím se, že teď se mi to podaří.“

„O co?“ zašklebil se na mě táta. Nevěděla jsem, co odpovědět. Znala jsem ho sotva pár hodin. Můj mozek pracoval na plné obrátky, ale táta měl už svůj plán: „Když nezhasne, tak zůstaneš taková, jaká jsi dneska. Silná, rozhodná, pevná. Napořád. Ať už z nemocnice zavolají cokoliv.“

„Ale vždyť to je hloupost,“ zvedla máma hlas. Mi to ale jako hloupost nepřišlo. Dát svůj osud do rukou náhodě. Nebo snad bohům, aby rozhodli? Být napořád jako Popelka. Mít rodinu. Přátelé. Vztah.

Má pravdu. Je to hloupost. To není tvůj účel.

Nebyl to můj účel, ale kdysi jsem tohle všechno měla. A ona si ničeho z toho nevážila. S tím, koho milovala se rozešla. Život trávila zavřená doma přemýšlením. Nežila, ale já bych mohla. Navíc by rozhodl osud, ne já.

„Tak dobře,“ ignorovala jsem hlas a vzala do ruky další sirku. Přikrčila jsem se, jak nejvíc to jen šlo a škrtla. Na konci obaleném sírou se rozzářil malý plamínek. Rychle jsem odhodila škrtátko na zem a vzala do ruky svíčku. Co nejopatrněji jsem plamínek přibližovala ke knotu obalenému včelím voskem. Chybělo mi už jen pár centimetrů, když vtom plamen zhasl.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Necítila jsem žádný závan větru. Neudělala jsem jediný prudký pohyb. Koukala jsem na ten ohořelý kus dřívka v mé ruce a zdálo se mi, že stejně jako zhasl jeho plamen, zhaslo i něco v mém srdci. Na malý okamžik jsem věřila, že tady můžu zůstat. Že nemusím zpátky do studené hrobky. Že pocítím, jaké je to být člověkem. Se vším, co k tomu patří a na delší dobu než pár hodin.

Takhle je to správně.

„Ne,“ zašeptala jsem.

„Copak, zase ti zhasla?“ zeptala se máma.

Oba stáli za mnou a neviděli, jestli sirka hoří. Jediným svědkem byl retrívir. Zkontrolovala jsem ho pohledem. Díval se na mě s hlavou na stranu a vyplazeným jazykem. Ten nic nepoví.

Zavřela jsem oči. Chytla svíčku oběma rukama a začala vzpomínat. Na mámu, jak byla ráno zničená. Na tátu, který už od rána věřil. Málo, ale věřil. Na vůni cukroví. Na strom. Na to, jak mě máma objala u pohádky.

„Tak co?“ ozval se táta. „Začíná mi být zima. Zdá se to jenom mi, nebo se nějak ochladilo?“

„Nezhasla,“ vydechla jsem a otevřela oči. Bílý knot svíčky hořel jasným plamenem a já se spokojeně usmála.

Jsi lhářka.

Možná. Ale budu živá.